Proč si ty děti ubližují?

[iwett]

Moje dcera často nosí domů příběhy z blízkého okolí. Ještě na základce mluvila o spolužačce, která se záměrně schválně sama řezala žiletkou. Není asi jednoduché popsat, proč to dělala, asi došlo v mozku k nějakému zkratu a řešila touto cestou nějaké přepětí, situaci, která byla pro ni moc složitá. spolužáci to věděli ale neměli ji jak pomoc. Nakonec to myslím dopadlo tak, že téma společnými silami otevřeli a dívka dostala lékařskou pomoc, odborníka, který jí situacemi provedl a se kterým mohla dlouhodobě spolupracovat. Je to těžké téma, a každé takové zůstává dlouho v utajení, myslím si ale, že kdykoliv se objeví na blízku, tak bychom měli být všichni nápomocni tomu, najít řešení a odbornou pomoc a péči. Žádný vyděšený člověk s pocitem "zahnaného do kouta" by si neměl způsobovat záměrně bolest. Bolest sama o sobě je tak velká, že přehluší jakékoliv jiné pocity, o tom to asi je. Každý , kdo to dělá potřebuje pomoc a většinou si o to neumí říct sám. Kéž bychom byli k sobě více vnímaví a méně lhostejní. 🪷
Iwett

 

[Ing. Iveta Nejedla]

Dobrý den,

je hezké, že máte se svojí dcerou takový vztah, že s vámi řeší reálné věci ze svého blízkého okolí, to je dnes vzácné. Jen málo rodičů má reálnou představu a životě svých dětí a o tom, o čem přemýšlejí.

Téma sebepoškozování a sebepoškozujícího chování je velmi těžké a citlivé. Je důležité si uvědomit, že lidé, kteří se sami poškozují, často bojují s vnitřními emocemi a stresem, a že sebepoškozující chování může být pro ně způsobem, jak tyto emoce vyjádřit nebo se s nimi vypořádat.

Je důležité, aby si lidé, kteří se sami poškozují, uvědomili, že existuje pomoc a podpora. Možná ještě lépe řečeno, aby se vůbec od někoho dozvěděli, že existuje pomoc a přesná diagnóza k takovým stavům. Většina takových lidí si myslí, že jsou jediní, kdo takové nesmyslné věci dělají, a bojí se vůbec někomu svěřit. Pokud se s někým o svém sebepoškozování chtějí podělit, měli by hledat kamaráda a přítele, následně nebo hlavně podporu u důvěryhodné osoby, jako je lékař, terapeut, poradce. Ti jim mohou pomoci najít cestu k léčbě a poskytnout jim potřebnou podporu.

Je důležité si také uvědomit, že sebepoškozující chování je vážným zdravotním problémem a vyžaduje odbornou lékařskou pomoc. Existuje řada terapeutických možností, které mohou pomoci lidem, kteří se sami poškozují, včetně kognitivně-behaviorální terapie, dialektické behaviorální terapie a léčby pomocí léků.

Pokud máte pocit, že někdo v vašem okolí trpí sebepoškozováním, můžete mu nabídnout podporu a poradit mu, aby hledal odbornou pomoc, aby vyhledal lékaře. Je důležité být trpělivý a soucitný a neodsuzovat nebo kritizovat osobu za to, co dělá. Naopak je vhodné zajímat se o to, co prožívá.

Jak jste sama napsala, kéž bychom byli k sobě vzájemně více vnímaví a méně lhostejní.

Váš odborný tým Doktor.cz

 

[Ing. Iveta Nejedla]

Dnešní doba může být pro děti složitá,

dostupnost jakýchkoliv informací on line, spousta času, kdy vlastně můžou zahálet a nejsou pod kontrolou dospělé osoby, mnoho myšlenek, strachy, obavy,.... naplnění očekávání, nereálné vize a sny. Všude je mnoho slov o šikaně, násilí, a děti obecně mají ve zvyku hovořit mezi sebou velmi otevřeně o tématech, na které se starší generace neodvážili v minulosti ani pomyslet. Možná bychom se divili, co všechno už stačili se svými spolužáky dořešit.

Je třeba si ale uvědomit, že mozek dítěte prochází stejným vývojem jako dřív. jen je pod výrazně větším tlakem, protože v každém věku je dítě schopné pojmout, pochopit, přijmout a zpracovat určité informace. Jenže každé dítě dnešní doby toho ví. mnohem víc než je schopné pobrat. Zpravidla to je ještě tak, že všude slyší pouze kritiku, hodnocení a povinnosti, urážky, dorážení a zesměšňování. jen málokde mají děti opravdu zastání. Děti mají jen velmi málo prostoru, aby si mohli s někým dospělým popovídat, nebo aspoň s někým rozumnějším a starším. Ve škole úž bývají zařazena určité skupinové a diskusní hodiny, kdy děti sedávají na koberci a mají možnost spolu s učitelem rozebrat nějaké téma, ale to je určitým způsobem formální poloha a pro děti může být složité otevřít to, co je opravdu trápí.

Celé se to točí kolem toho, že v době veřejného sdílení všeho on line se vytratila intimní rovina a uzavřená, přátelská, osobní debata např. s rodiči v soukromí. Děti potřebují někoho, kdo je provede divokým světem informací, kdo jim to všechno vysvětlí a přeloží do jejich jazyka podle jejich úrovně vyspělosti a poznání.

Obecně vzato je na děti vyvíjen extrémní tlak, žijí v dlouhodobém napětí a doba plná zvuků, obrazů a videí, často velmi nepochopitelných způsobuje mnoho frustrací. Pokud se to ještě spojí s osobním konfliktem doma, například mezi rodiči, sourozenci nebo v blízkosti někde mezi kamarády a spolužáky, tak děti marně hledají cestu, jak z toho ven, neumí to ventilovat. Citlivější děti dokonce mohou reagovat s velkým napětím a pocitem přetlaku na situace, které se netýkají bezprostředně jich samotných. Stačí, když jsou něčeho nepříjemného svědkem.

Sebepoškozování je jednou z cest, jak děti dokážou uvolnit napětí a přetlak. Paradoxně je to tím, že každý takový čin jim způsobí větší fyzickou bolest, na kterou se musí zaměřit jejich mysl a všechny ty ostatní věci ustoupí někam do pozadí a oni je chvilku v hlavě "neřeší". je to jako tiché volání o pomoc. Nemusí nic říct nahlas, nemusí se vyjádřit slovy, ale když někdo náhodou najde po těle malého dítě jizvy způsobeno žiletkou. zastaví se, přemýšlí a řeší. nešlo by to dřív? bez takto drastických a razantních kroků?

To, že situace vůbec není dobrá dokazuje i fakt, že je u nás tragický nedostatek dětských psychologů, a psychiatrů. Pokud má dítě nějaký "problém"potřeboval by si s někým promluvit ideálně hned, potřeboval by s někým pracovat dlouhodobě, aby se naučit těm situacím, které potkává, čelit. A zohledněme v těch úvahách fakt, že když už dojde na identifikaci problému a definovaní situace do fáze "Ano potřebuji pomoc!" nebo přitakání "ano, moje dítě potřebuje pomoc odborníka, bohužel!", tak je situace zpravidla opravdu vážná. Objednací lhůty k odborníkovi jsou několik týdnů i měsíců. Takový čas je ale dlouhý, to dítě potřebuje pomoc hned. Proto se dostáváme do situace, kdy téma sebepoškozování dětí se stalo nejčastější důvodem návštěvy pediatra. Dávno jsou pryč ty doby, kde jsme chodili s dětmi k lékaři primárně s teplotou, vyrážkou nebo s úrazem.

Vzala jsem to dnes ze široka, cílem bylo hlavně zamyšlení. Jedná se o celospolečenský problém daný rychlým vývoje digitální doby a rychlé řešení asi neumí najít nikdo nás.

Buďme dětem přítelem, poslouchejme je, odpovídejme na otázky, věnujme jim pozornost, ptejme se jich na co myslí, co řeší a na co se těší. Pokusme se vrátit zpět do našich rodin přátelskou komunikaci, naučme je vést rozhovor. Vědme hovor tak, aby dokázali být konkrétní. nezlehčujme jejich tvrzení ani strachy. neposmívejme se jejich názorům a tvrzení, zamýšlejme se, společně. Dejme jim to , co potřebují, aby si nemuseli ubližovat. Vychovávejme je s pozorností a s láskou.

Iveta Nejedlá,
Doktor.cz