Dobrý den dámy!
I já jsem maminkou a plně rozumím vašim obávám, které tady všechny sdílíme. nejdřív si děti vypipláme, běháme kolem nich horem dolem a snažíme se je naučit všechno důležité a připravit je na všechno podstatné a potom je máme vypustit ven. A ještě podle rad odborníků a psychologů tak, aby měli prostor se ty věci učit za pochody a měly prostor na srážku se zdí a s realitou a formovala se jejich vlastní osobnost.
Ano je to těžké, ale je to tak. jediné co pro to můžeme udělat je nabídnout dětem podporu, aby v každé situaci mohli přijít a řešit s námi jakýkoliv problém, aby s námi mohli sdílet svoje zkušenosti, zážitky i obavy. Tím nemýlím, že by nám měly vyprávět zážitky, jaký to bylo na tripu, co viděly, co potkaly, co řešily a co si z toho pamatují, jestli jim z toho zůstal nějaký pocit nebo vzpomínka nebo mají jenom zamlčenou mysl a tuší že to bylo krásný a chtějí se tam vrátit proto aby to viděli nebo zažili znovu.
S dětmi je třeba mluvit otevřeně, vlastně od malička a postupně bychom jim měli nesdílet informace, popsat situace, měli by od nás vědět, že se takový věci dějí aby nebyly v šoku, když budou jednou u toho. K pubertě patří jisté objevování a pokusy. Děti se v tomto věku rády pohubí na hraně nebo mírně za hranou. Dává jim to pocit svobody a síly, že si to můžou dovolit a že mají na to odvahu a sílu a že do toho jdou.
To co by měly vědět od nás je, že je to nebezpečné. J sto návykové, když to ochutnají a vezmou si to znovu, budou to pořád chtít a potřebovat a hledat. Mnohem těžší je se toho vzdát, než tomu odolat. Zkusme jim vysvětlit, že při požití psychotropních látek vzniká v těle chemická reakce, která narušuje stávající dráhy neuronů a vytváří nové. Tím myslím, že existují nové "falešné" nervové dráhy v mozku, které se zpravidla postupně rozpadnou, když to brát přestanou. Takže je to tak, že všechno to, co si ty děti pod vlivem myslí, že prožívají, jsou pouze jejich představy, halucinace, falešné obrazy mimo realitu.
Někdy mají pocit, že jsou v jiné realitě a láká je to. Mají pocit, že objevují nové světy, které je lákají a proto to chtějí opakovat. Je to nesmysl. Každý takový trip jim bere energii z reálné života a z fyzického světa. Bere jim to schopnost koncentrace, schopnost učit se, soustředění a logického uvažování. Vlastně je to zpomalí as svým způsobem vypne. To co tam získají je iluze o nějakém pocitu, klidu, nadhledu. Obecně mají pocit, že se dokážou oddělit od toho stresu, který na sobě pociťují, dokáží nemyslet, nebát se, nepodléhat depresím. Proto pomozme jim zvládat stres, nepodlehnout panice, zorganizovat si čas, určit priority, naplánovat aktivity. Veďme je k zamyšlení, aby ze samého strachu neměli potřebu ze svého života utéct, aby nechtěli přestat vnímat své tělo, protože ta tíha, kterou cítí, je příliš velká.
Proto bych chtěla doporučit všech rodičům mluvte se svými dětmi. Mluvte o tom, co prožívají, čeho se bojí, co řeší, na co se těší, na co koukají, co sledují, o čem se ve škole mluví. Pomozme jim nepodlehnout tomu tlaku vnějšího okolí. Všude je příliš mnoho informací, příliš mnoho zvuků, podmětů aktivit. Příliš mnoho sdílení věcí a informací, které by měly být intimní osobní. Přijměme naše děti takové jaké jsou, mluvme s nimi o nich samotných, ne o tom, co my dospělí z nich chceme mít. Co chceme aby byly, jací chceme aby byly, co by měly, jak by se měly chovat a co by měly dělat.
Nechme je vyrůst, dozrát. Samo dospívání, zrání a puberta sama o sobě jsou velký stress. Z malého dítěte se stane dítě velké a přes pubertu dospělý člověk. Nechme ten proces běžet, jenom buďme u toho, na blízku, na dosah, aby mohly sami přijít když přijde k tomu potřeba nebo zrovna vůle. Nelze nařídit: "Já ti budu teď pomáhat a ty mě budeš poslouchat a budeš dělat přesně to, co ti řeknu!"
Ony, naše děti musí vnímat, přemýšlet, řešit, dělat, sledovat, rozhodovat, a všechno to, co dělají v každodenních činnostech. My, rodiče a blízcí a přátelé , s nimi o tom všem můžeme mluvit. Někdy jim můžeme dokonce poradit, když zrovna o naši aktivitu stojí jsou ochotni naslouchat, a to je velká věc, když to přijde! My je máme rádi, neustále a bezpodmínečně. I když zrovna řeší nějaký průšvih nebo jsou nešťastný, zoufalý nebo paličatí. Jsou to naše děti budou námi milovány v každé situaci. Já své dceři od malička říkám,: "když se něco stane, prosím tě hlavně přijď, a řekni mi to, vždycky ti pomůžu!" Dnes už je velká, tak se smíchem dodává: "já vím, možná tě u toho seřvu, ale to vydržíš, nakonec ti vždycky pomůžu, a ráda
". A myslím si, že má pravdu.
S pozdravem Iveta Nejedlá,
Doktor.cz
moderátor
