Moje holčička si naříká, že ji bolí bříško.

[Bobinka]

Dobrý den,
řeším určitou situaci s mojí jedenáctiletou dcerou. Jsem uplně zoufalá, vlastně nevím, co mám dělat a jak to mám řešit. Moje dcerka si často stěžuje, že ji bolí bříško, fyzické symptomy jsem žádné neobjevila. nemá teplotu, břicho má na pohmat normální, není tvrdí, není nafouklé, stolice normálně funguje, moč jí nezapáchá, záda nikde nebolí, menstruaci ještě nemá. Takže jsem zatím neobjevila žádný reálný fyzický důvod k bolesti břicha.

Nicméně jsem si všimla, že mi to často říká do telefonu, tzn. že to je v situacích, u kterých já fyzicky nejsem. Tzn např. ve škole nebo když je na víkend u tatínka (žijeme odděleně a otec mívá děti na víkend). Je to tedy tak, že situace, ve kterých se to děje nemám pukne pod kontrolou. Když mi to došlo, řešila jsem to s paní učitelkou a ta mít tvrdila, že si ve škole nevšimla ničeho podezřelého, že se dcerka chová normálně a žádné nepříjemné nebo opakované situace neeviduje.

Když se ptám, jaký byl víkend a co děti dělali, tak se sem tam objevují komentáře o tom, že dospělí hádali, nebo že chtěli jít ven a že jim to zakázali. Figuruje tam i starší "bratr", o kterém většinou holky mluvili spíše dobře než nehezky. Míval určitě sklony řídit aktivity kdo, co a kdy může nebo co je povoleno a zakázáno, ale to ho snad s věkem přešlo.

Tím chci říct, že přemýšlím o tom, jestli je důvod bolesti břicha mojí dcerky fyziologický, nebo psychosomatický. Už jsem ale vyčerpala veškerou svoji investic a nevím, co si s tím počít. Poradíte mi? Snad jo, budu se těšit, Bobina.

 

[Aleš]

Musím říct, že jsem si se zájmem přečetl příspěvek Bobiny. Já jsem děda, mám malou vnučku a když si představím, že by řešila podobné věci, tak je mi z toho ouzko. Určitě bych ji chtěl pomoc, ale asi bych nevěděl jak na to. Děti jsou tak vnímaví a chytrý hlavičky a myslím si, že vůbec netušíme, na co všechno hlavě myslí. Dokonce si myslím, že dělají takový nějaký multitasking, že dokážou myslet na víc věcí najednou.

S tou malou by si měl někdo promluvit, ne? Někdo, komu věří, a s kým má pocit bezpečí. Má někoho takového? Doufám že jo, když si představím naši rodinu, tak si myslím, že by takovým záchytným bodem, bezpečným přístavem mohl být hodný dědeček. každý děda jedná s vnoučaty pomalu, klidně, nikam je netlačí (k tomu mají své rodiče) a vnoučátka by se neměli mít důvod bát říct cokoliv.

Asi jsou věci, který jsou pro nás nové a nedokážeme je pochopit, ale budeme rádi, když nás zasvětí, když to vysvětlí a popíšou ze svého dětského pohledu. Když by se to dělo u nás, asi bych chtěl být u toho, chtěl bych pomáhat a chtěl bych být takovým bezpečným přístavem.

Dneska děti tak málo mluví. Mají si vůbec s kým povídat, když na ně rodiče nemají moc čas a honí peníze, práci a sociální sítě? Aleš