Dobrý den, také jsme to zažili.
nejdřív máma zapomínala pro co šla, co chtěla říct, jak se jmenujeme, kam šel táta. Později se více prodlužoval čas, který nevěděla, takže nevěděla, co měli k obědu, jestli už jedli, jestli ráno bylo nakoupit, jestli byla venku, a postupně se to zhoršovalo. Až zapomněla kde bydlí, přestala nás jako rodinu poznávat.
Nejdřív jsem z ní byla zmatená, unavená, nešťastná, ale nějak jsem se s ní naučila mluvit, pokládala jsem otázky, a zpravidla odpovídala dobře, věděla, že má 3 děti, došla i kdo mu jaké a ke jménům, jen se zhoršovalo vnímání času.
Nastavili jsme v rodině režim řízených aktivit, sdíleli jsme kalendáře a rozdělili jsme si služby, kdo u ní kdy bude, protože nemohla být doma sama. Byla zmatená, bála se tam, a když jsme ji tam nechali samotnou jenom chvilku, měla pocit, že tam je sama hrozně dlouho.
Ona nějak věděla, že se něco děje, že něco není v pořádku, ale byla to herečka, nechtěla dát najevo každou situaci, kdy nevěděla, tak se naučila různě mlžit a odpovídat obecně. Vlastně se ukázalo, jak je chytrá a vnímá.
Taková nemoc má určitý progres, o kterém jsme věděli, takže se situace nějak zhoršovala. Když byla sama, tak se bála, když byla doma s někým z rodiny, tak říkala proč mi chodí domů cizí lidi, protože nás nepoznávala. Byla unavená, vycukaná, když ji změnili léky nebo jich měla moc, tak se fyzicky třásla, nemohla spát... Potom jednou musela odjet do nemocnice. Návrat byl složitý. Já si vzala dovolenou a starala jsem se o ni asi 2 týdny neustále. Oslovovala mě sestro. Měla pocit, že mě zná, ale nevěděla odkud, nevěděla, že jsem její nejstarší dcera. Nějak si to postupně sedlo, ona zavnímala důvěru, já jsem se uklidnila, naučila jsem se s ní mluvit tak, aby mi věřila, věděla nějak vnitřně že jsem hodná a že to s ní myslím dobře. Cítila to. Bylo vidět, že logicky uvažovat stále umí, jen si ty věci nepamatuje. Často jsem používala větu, už jsme to řešili, mami, mluvili jsme o tom, říkala jsi... říkali jsme... Potom ona říkala, já si to nepamatuju, ale ty bys mi nelhala viď! Postupně jsem se dopracovali k tomu, že potřebuje do specializovaného ústavu, kde jsou na práci s takto nemocnýma lidmi připravený a vybavený.
Povedlo se mi zajistit zařízení blízko mého bydliště, takže jsme za ní chodili denně. Měli jsme plánovací systém a střídali jsme se a sdíleli jsme si poznatky. Péči jsme s vedením ústavu řešila já, medikaci řešila moje sestra. Každou návštěvu hned zapomněla, ale nějak vnitřně věděla, že za ní chodíme, a věděla že má velkou rodinu, která funguje, že si pomáháme a že osobě víme. A celá velká rodina byla pro ni v životě to nejvíc, to bylo to proč tady byla a žila.
Já jsem u toho zhubla 20 kilo, naučila jsem se mluvit pomalu a klidně a významně to posunulo naši komunikaci mezi sourozenci a dětmi... mluvili jsme spolu hodně a často. Máma odešla vyrovnaná, smířená v klidu a nám ve vzpomínkách nezůstaly obrazy jenom z toho konce, kdy chátrala, máme ji v živém obrazu z dětství, z akcí, to jak se smála, jak zpívala, jak byla chytrá a diplomatická. Její ženskost je pro nás všechny dost inspirací.
Konec byl náročný, museli jsme se tomu každý jednotlivé nějak vnitřně postavit, každý se s tím vyrovnat. Ale nebylo to jediné a hlavní. Byl to jenom malý kousek s krásné velkého aktivního života. S láskou vzpomínáme.
Mája
nejdřív máma zapomínala pro co šla, co chtěla říct, jak se jmenujeme, kam šel táta. Později se více prodlužoval čas, který nevěděla, takže nevěděla, co měli k obědu, jestli už jedli, jestli ráno bylo nakoupit, jestli byla venku, a postupně se to zhoršovalo. Až zapomněla kde bydlí, přestala nás jako rodinu poznávat.
Nejdřív jsem z ní byla zmatená, unavená, nešťastná, ale nějak jsem se s ní naučila mluvit, pokládala jsem otázky, a zpravidla odpovídala dobře, věděla, že má 3 děti, došla i kdo mu jaké a ke jménům, jen se zhoršovalo vnímání času.
Nastavili jsme v rodině režim řízených aktivit, sdíleli jsme kalendáře a rozdělili jsme si služby, kdo u ní kdy bude, protože nemohla být doma sama. Byla zmatená, bála se tam, a když jsme ji tam nechali samotnou jenom chvilku, měla pocit, že tam je sama hrozně dlouho.
Ona nějak věděla, že se něco děje, že něco není v pořádku, ale byla to herečka, nechtěla dát najevo každou situaci, kdy nevěděla, tak se naučila různě mlžit a odpovídat obecně. Vlastně se ukázalo, jak je chytrá a vnímá.
Taková nemoc má určitý progres, o kterém jsme věděli, takže se situace nějak zhoršovala. Když byla sama, tak se bála, když byla doma s někým z rodiny, tak říkala proč mi chodí domů cizí lidi, protože nás nepoznávala. Byla unavená, vycukaná, když ji změnili léky nebo jich měla moc, tak se fyzicky třásla, nemohla spát... Potom jednou musela odjet do nemocnice. Návrat byl složitý. Já si vzala dovolenou a starala jsem se o ni asi 2 týdny neustále. Oslovovala mě sestro. Měla pocit, že mě zná, ale nevěděla odkud, nevěděla, že jsem její nejstarší dcera. Nějak si to postupně sedlo, ona zavnímala důvěru, já jsem se uklidnila, naučila jsem se s ní mluvit tak, aby mi věřila, věděla nějak vnitřně že jsem hodná a že to s ní myslím dobře. Cítila to. Bylo vidět, že logicky uvažovat stále umí, jen si ty věci nepamatuje. Často jsem používala větu, už jsme to řešili, mami, mluvili jsme o tom, říkala jsi... říkali jsme... Potom ona říkala, já si to nepamatuju, ale ty bys mi nelhala viď! Postupně jsem se dopracovali k tomu, že potřebuje do specializovaného ústavu, kde jsou na práci s takto nemocnýma lidmi připravený a vybavený.
Povedlo se mi zajistit zařízení blízko mého bydliště, takže jsme za ní chodili denně. Měli jsme plánovací systém a střídali jsme se a sdíleli jsme si poznatky. Péči jsme s vedením ústavu řešila já, medikaci řešila moje sestra. Každou návštěvu hned zapomněla, ale nějak vnitřně věděla, že za ní chodíme, a věděla že má velkou rodinu, která funguje, že si pomáháme a že osobě víme. A celá velká rodina byla pro ni v životě to nejvíc, to bylo to proč tady byla a žila.
Já jsem u toho zhubla 20 kilo, naučila jsem se mluvit pomalu a klidně a významně to posunulo naši komunikaci mezi sourozenci a dětmi... mluvili jsme spolu hodně a často. Máma odešla vyrovnaná, smířená v klidu a nám ve vzpomínkách nezůstaly obrazy jenom z toho konce, kdy chátrala, máme ji v živém obrazu z dětství, z akcí, to jak se smála, jak zpívala, jak byla chytrá a diplomatická. Její ženskost je pro nás všechny dost inspirací.
Konec byl náročný, museli jsme se tomu každý jednotlivé nějak vnitřně postavit, každý se s tím vyrovnat. Ale nebylo to jediné a hlavní. Byl to jenom malý kousek s krásné velkého aktivního života. S láskou vzpomínáme.
Mája
Last edited: