Moje neteř si vybrala tuto část medicíny, jako svoji profesi. Zaměstnává ji oblastní charita, je to studovaná zdravotní sestra a její činností je, pomáhat v rodinách, kde mají starého nemocného nebo nemohoucího člověka, který se už nebude aktivně léčit a je doma, aby mohl v klidu a mezi svými blízkými, v prostředí domova odejít.
I konec patří k životu a způsob umírání si nikdo nemůže předem určit ani vybrat. Když už je situace špatná, může si jedinec i rodina určit, jestli svůj úplný Konec života, de facto čekání na smrt stráví někde v ústavu nebo doma u blízkých, pokud tu situaci unesou.
Přijde mi důležité, že charita takovou službu dělá a možná o tom spousta lidí neví, proto jsem se rozhodla napsat to tady. Moje neteř do všech rodin, které má v péči, pravidelně dochází, hovoří s nimi, připravuje je na situace které mohou nastat. Díky tomu každý přesně ví, co může očekávat a co má dělat, kdyby něco. Samozřejmě s nimi řeší medikaci, pokud je třeba podávat léky, injekce s tišícími látkami, pokud je bolest silná a cílem je pacientovi tu situaci usnadnit.
Pro pacienta samotného to musí být příjemnější, myslím tím to že je s blízkými, může s nimi mluvit, rozloučit se, vrátit se k něčemu, co spolu zažili, vzpomínky, fotky, děti, vnoučata, příběhy... Cokoliv z toho ho potěší a každý malý dobrý pocit v takové chvíli musí mít váhu zlata. Pacient možnost pocítit, že ho mají rádi a myslím si, že emoce a vztahy jsou na konci to, co asi člověk v hlavě řeší nejvíc. Představit se to určitě nedá, jaký to je, když v hlavě ví, že umře! Nevím, jestli se dá připravit na smrt, smířit se se životem, s blízkým, s tím jaký ten život byl. Nikdo o tom asi přemýšlet moc nechce.
Tím spíš je dobře, že jsou lidi, kteří to mají jako svoji profesi a v takových situacích pomáhají. Ohromným způsobem si jich vážím. Cením si jejich práce a vím, jak moc je důležitá.
Kéž by takovou službu nikdo z nás nepotřeboval, ale když už přijde taková situace, ptejte se, hledejte někoho, kdo Vám pomůže. Pomáhat je přirozené a potřebné. Je skvělý, že to charita dělá.
Mája
I konec patří k životu a způsob umírání si nikdo nemůže předem určit ani vybrat. Když už je situace špatná, může si jedinec i rodina určit, jestli svůj úplný Konec života, de facto čekání na smrt stráví někde v ústavu nebo doma u blízkých, pokud tu situaci unesou.
Přijde mi důležité, že charita takovou službu dělá a možná o tom spousta lidí neví, proto jsem se rozhodla napsat to tady. Moje neteř do všech rodin, které má v péči, pravidelně dochází, hovoří s nimi, připravuje je na situace které mohou nastat. Díky tomu každý přesně ví, co může očekávat a co má dělat, kdyby něco. Samozřejmě s nimi řeší medikaci, pokud je třeba podávat léky, injekce s tišícími látkami, pokud je bolest silná a cílem je pacientovi tu situaci usnadnit.
Pro pacienta samotného to musí být příjemnější, myslím tím to že je s blízkými, může s nimi mluvit, rozloučit se, vrátit se k něčemu, co spolu zažili, vzpomínky, fotky, děti, vnoučata, příběhy... Cokoliv z toho ho potěší a každý malý dobrý pocit v takové chvíli musí mít váhu zlata. Pacient možnost pocítit, že ho mají rádi a myslím si, že emoce a vztahy jsou na konci to, co asi člověk v hlavě řeší nejvíc. Představit se to určitě nedá, jaký to je, když v hlavě ví, že umře! Nevím, jestli se dá připravit na smrt, smířit se se životem, s blízkým, s tím jaký ten život byl. Nikdo o tom asi přemýšlet moc nechce.
Tím spíš je dobře, že jsou lidi, kteří to mají jako svoji profesi a v takových situacích pomáhají. Ohromným způsobem si jich vážím. Cením si jejich práce a vím, jak moc je důležitá.
Kéž by takovou službu nikdo z nás nepotřeboval, ale když už přijde taková situace, ptejte se, hledejte někoho, kdo Vám pomůže. Pomáhat je přirozené a potřebné. Je skvělý, že to charita dělá.
Mája
Last edited: