Můj život s depresí

[Lucie Burgerová]

Dobrý den, pro všechny, kteří neradi mluví o svém problému jsem si dovolila napsat můj příběh.
Je těžké popsat, jaký je život s depresí. Je to neustálý boj, který proniká do každého kousku mé existence. A já jsem tady, abych se s vámi podělila o svůj autentický příběh. Jsem 38letá žena, matka dvou úžasných dětí - sedmileté dcery a osmiletého syna s poruchou autistického spektra, lehkou mentální retardací a úzkostně depresivní poruchou. Jsem také manželka, zaměstnance a studentka.

Každý den je pro mě výzvou. Ranní rutina je pro mě občas bojem, abych svým dětem poskytla veškerou lásku, péči a podporu, kterou potřebují. Jejich potřeby jsou mým hlavním cílem a dělám, co je v mých silách, abych jim pomohla prožít šťastný a naplněný život. Ale není to snadné. Někdy se cítím vyčerpaná a přemáhá mě únava z nekonečného kolotoče rodičovství a myšlenek, které mě svírají. Ve stejnou dobu jsem také manželka, která se snaží být zde i pro svého manžela i když se zdá, že temnota depresivního stavu je nekonečná. Snažím se být pevným pilířem rodiny, který nám všem dodává sílu a naději.

Ale nejsem jen matka a manželka. Mám také své vlastní cíle a touhy. A tak jsem se rozhodla vrátit se ke studiu. Je to další výzva, kterou jsem si položila, abych rozvíjela své schopnosti a dosáhla svých osobních cílů. Studium a moje práce v oblasti marketingu mi poskytují nové výzvy a přináší mi radost. Je pravda, že je někdy obtížné skloubit všechny tyto role, ale dělám to pro sebe, abych byla silná a ukázala svým dětem, že je důležité bojovat za své sny.

Život s depresí je výzva, ale nejsem sama. Mám podporu své rodiny a také hledám profesionální pomoc a terapii, které mi pomáhají zvládat tuto nemoc. Je to dlouhá cesta, ale věřím, že je světlo na konci tunelu. A já se nevzdám. Snažím se být vzorem pro své děti, abych jim ukázala, že život může být krásný, i když se s některými temnými stíny potýkáme.

Můj příběh není jedinečný, ale je autentický. Chtěla jsem se s vámi podělit o svoji zkušenost s depresí, abych vás povzbudila, abyste neztráceli naději. S podporou, láskou a odhodláním můžeme překonat těžkosti a najít světlo ve stínech. Každý den je nová příležitost ke světlému zítřku, a já jsem odhodlaná využít každou chvíli.

 

[Ing. Iveta Nejedla]

Vážená paní Burgerová,

děkujeme za Váš velmi otevřený příspěvek. V situacích, které popisujete, to určitě není vůbec snadné. Nejtěžší obvykle bývá přiznat si vůbec sám sobě, že mám problém a že bych ho měla řešit. To se Vám povedlo na výbornou. Ve chvíli kdy člověk ví, s čím se to zhruba potýká, že není sám že je mnou takových lidí a že ty "stavy"mají dokonce název, diagnózu a terapeut o nich umí hovořit věcně, odborně a současně tak, abyste tomu rozuměla, to musí být velkou pomocí úlevou.

Ano, úzkost a deprese jsou stavy, které někdy může prožívat každý. Někdo to má dokonce tak, jako Vy, že se cítí v nějaké takové smyčce uvězněn vlastně pořád. Jak sama píšete, je skvělé, že víte že na to nejste sama. Důležité je naučit se o tom otevřeně mluvit, ventilovat napětí a pojmenovat strachy. Věřím, že časem, při dlouhodobé terapii, se naučíte pohlížet na svůj život, své okolí i budoucnost pozitivně, že to nebude už jenom ve strachu.

Říká se, že strach má velký oči a je to pravda, když se člověk bojí, vidí všechno černě a ty myšlenky a pocity okolo toho přemýšlení bývají často horší než ta samotná věc, které se bojí. Vyvolává to úzkost, někdy až takovou, že člověk má pocit že nemůže spát, někdy ani dýchat.... Bohužel to funguje tak, že když myslíte na špatné věci, tak se špatné věci také dějí. Člověk má velkou sílu ve své mysli a podvědomě si do svého života přitahuje to, čemu věnuje pozornost a energii ve své hlavě.

Věřím, že pod dohledem odborníka, psychiatra nebo terapeuta najdete ve své duši, i Vy ,svůj klid a dokážete myslet na něco hezkého.

V případech, kdy je situace příliš vážná, tak je možné pomoci tělu a své hlavě medikací. Obvykle se začíná s nějakou formou umělého hormonu sertralín, což v těle člověka vyvolá podobný efekt jako serotonin, známý hormon štěstí který obvykle normálně produkují nadledvinky. Lékař ho nasadí v situacích, kdy pacient nedokáže prožít příjemný pocit ani v momentech, které se mu líbí nebo by ho vyloženě těšit měli.

Když by ani tato základní medikace nepomohla, lékař by Vás provedl tou cestou nahoru, nasadil by potřebné léky, a pomohl by Vám všemu porozumět a lépe se orientovat. Je možné si to představit v hlavě jako cestu po spirále, po obchodu velikého trychtýře, který se s přibývající hloubkou zužuje. Tím chci říct, že to nepůjde hned, ale určitě se vyplatí vytrvalá pořád se snažit. každý přirozený úsměv a malý moment radosti stojí za to úsilí.

Přeji Vám život s úsměvem, v klidu a ať se všechno posouvá správným směrem. Budeme rádi, když zůstanete součástí naší komunity a sem tam se s námi podělíte o to, jak se máte.

S úctou a pozdravem Iveta Nejedlá, Doktor.cz
moderátor

 

[Janicka]

Milá Lucko, to co popisujete je docela strašný. Smutné na tom je to, že to úplně chápu, také se všeho bojím. Často je to takové, že už dopředu mám takový strach, že se něco nepodaří, že se nakonec k té aktivitě ani neodhodlám. Zatím vůbec netuším, jak z toho vylézt a jak se to dá řešit. Tak se držte, přeju Vám aspoň sem tam něco hezkého, milého nebo pozitivního, ... aspoň trochu, někdy... Janinka